Kázání
2. Timoteovi 4, 1–5:
(1) Před Bohem a Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám pro jeho příchod a jeho království:
(2) Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.
(3) Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.
(4) Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.
(5) Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.
Promluvit vhodně, zvolit správné slovo – to je velké umění. Vždyť tak často svými slovy – i při nejlepší vůli – zraňujeme. Chceme potěšit a povzbudit, ale místo toho nevědomky činíme opak. Otřepanými frázemi, rádoby moudrými radami, povrchním hodnocením situace druhého. Někdy ublížíme už jen tím, že v danou chvíli cítíme nutnost něco říci, a tak to řekneme, přestože by bylo lepší, kdybychom jen mlčeli a naslouchali.
Vhodné slovo ale nemusí být jen potěšující. Může také být pověstným úderem hřebíku na hlavičku. Dokáže vyhmátnout a pojmenovat problém, odhalit přetvářku, konfrontovat druhého s nepříjemnou pravdou. I takové slovo se nakonec může ukázat jako léčivé, protože aby se rána zahojila, je někdy potřeba do ní nejprve říznout.
Apoštol vyzývá Timotea, aby s Božím slovem přicházel vhod i nevhod. Doslova: v čase příhodném i nepříhodném. Když ho ostatní očekávají, stejně jako když s ním narazíme na nepochopení. Když za ně sklidíme potlesk, stejně jako když si jím ostatní znepřátelíme. Skoro by se dalo říci: máme zvěstovat hlava nehlava. To slovo jsme si totiž sami nevymysleli, není výsledkem našeho rozhodnutí, co v danou chvíli říct a co ne. Je nám dáno, uloženo. Jako poslové ho máme prostě vyřídit a neohlížet se při tom na to, co způsobí a jakou reakci vyvolá.
Cílem hlásání Božího slova totiž není se lidem zavděčit a získat u nich body. Nezáleží na tom, jak nás budou posuzovat lidé. Je to přece slovo Boží, tak se za ně zodpovídáme Bohu, on nás bude soudit, jak apoštol hned na začátku připomíná. Proto není podstatné, jaký budeme mít úspěch před lidmi, ale jak obstojíme před Bohem.
Když ale apoštol Timotea vybízí, aby usvědčoval, domlouval a napomínal, přece jen nás to zarazí. Jako bychom se místo v kostele ocitli v soudní síni. Máme usvědčit viníka, prokázat jeho vinu, ba dokonce nad ním vynést soud, anebo aspoň napomenutí. To nám nejde dohromady s povahou slova, které neseme. Vždy je to přece evangeliem, dobrá zpráva, nikoli obžaloba či rozsudek. Je politováníhodné, že církev až příliš často nacházela zalíbení v hlásání Božího soudu a poněkud zapomněla na to, že jejím hlavním úkolem je hlásat spásu v Ježíši Kristu. Místo evangelia znělo z kazatelen moralizování, vyhrožování peklem a nářky nad zkaženým světem.
Pro pochopení apoštolových výzev musíme nejprve poznat situaci, do které píše. To ale není úplně snadné. Oč je apoštol ve svém dopise ostřejší, o to méně je konkrétní. Nemáme moc přesnou představu o tom, koho považuje za nepřátele zdravého učení, tedy křesťanské víry. Když hovoří o bájích, není jasné, jestli má na mysli náboženské mýty, anebo tím obecně odsuzuje jakékoli nebezpečné lidské výmysly. Víme, že o přízeň věřících tehdy soupeřily nejrůznější náboženské proudy a filozofické nauky, vzájemně se navíc ovlivňující a proplétající. Svět, do nějž církev vstoupila, rozhodně nebyl duchovně nepopsaným listem. Skutečně hrozilo, že se v tomto tavicím kotli křesťanství rozplyne, tak jak se to přihodilo i jiným náboženstvím.
Apoštol proto vidí církev jako ohrožené společenství. A v ohrožení je potřeba se bránit. Jasně vytyčit hranice, co je ještě křesťanské a co už ne. Vymezit se zejména vůči tomu, co se jako křesťanské sice tváří, ale ve skutečnosti od Krista odvádí. Proto ta tvrdá slova. Evangelium je jistě slovem spásy, nikoli soudu. Ale právě proto je také nutné zřetelně říci, co touto spásou není. Odlišit, co je naděje pravá a co falešná. Křesťanské učení navíc tehdy zdaleka nebylo hotové, teprve se rodilo. Mnohé otázky ještě nebyly promyšlené a zodpovězené. Církev se nacházela uprostřed duchovního zápasu. Musela si prošlapávat různé cesty a zjišťovat, které jsou schůdné a které jsou slepými uličkami.
Hlásat Boží slovo vhod i nevhod. To pro apoštola znamená hájit pravdu evangelia a trvat na ní i tehdy, když nebude lidem úplně po chuti. Nevíme sice, co všechno obsahovaly ony báje a nauky konkurující křesťanské víře. Něco příznačného se o nich ale přece jen dozvídáme, přesněji řečeno: o jejich učitelích. Lidé se k nim prý přidávají proto, že je doslova „lechtají v jejich uších“. Tedy: říkají jim přesně to, co chtějí slyšet. Servírují to, co se příjemně poslouchá, co vyhovuje, co nijak nedrhne, nerozrušuje, nepřekáží.
Po takovém slovu přece všichni trochu toužíme. Vždyť každý den má dost svých všedních starostí. A tak pro mnohé lidi – tehdy i dnes – náboženství funguje jako prášek na uklidnění. Pomáhá na chvíli uniknout ze složitostí a tlaků tohoto světa. Takové polechtání uší ti neklade žádné dotěrné otázky, nezpochybňuje zažité jistoty. Jen ti pošeptá: všechno bude fajn, ničím se netrap.
Čím je svět složitější, tím víc roste obliba takových učitelů. Zdá se, že dnes tuto úlohu na sebe stále více berou političtí vůdcové. Ať už je jejich politické přesvědčení jakékoli, anebo vůbec žádné, jedno mají společné. Všichni praktikují právě ono lechtání uší. Jsou obklopeni odborníky, kteří jim poradí, co mezi lidmi zabírá. V zásadě je to stále totéž: nic neřeš, my za tebe všechno vyřešíme. Nemusíš se starat, nemusíš za nic přijímat odpovědnost, my se postaráme. Nemusíš na sobě nic měnit, my vše za tebe zařídíme. A čím více moci nám svěříš, tím lépe ti bude.
Uprostřed různých náboženských opiátů a těch, kdo je lidem podávají, apoštol vybízí svého žáka: buď střízlivý. Křesťanství sice bylo nejednou obviňováno z toho, že je samo takovou sladkou pilulkou, umožňující zapomenout na problémy lidstva. Ve skutečnosti však v Novém zákoně najdeme opakované výzvy ke střízlivosti. Poznávacím znamením křesťana není poblouznění, ale naopak schopnost stát oběma nohama na zemi, bez růžových brýlí vnímat utrpení bližních a včas jim přispěchat na pomoc. K tomu samozřejmě patří také střízlivý pohled na sebe sama, na vlastní slabosti, omezení a selhání.
Co tedy znamená dnes hlásat Boží slovo vhod i nevhod? Je nám svěřena dobrá zpráva o Boží lásce zjevené v Ježíši Kristu. To není slovo temné, hrozivé a odsuzující. Evangelium přináší radost, potěšení a naději. Ale má také svůj hrot. Převrací žebříčky hodnot. Nabízí jiné vidění světa, než na jaké jsme zvyklí. Nemusí být jen kotvou a tmelem ve společnosti a v životě jednotlivců, ale také zdrojem svaté nespokojenosti. Dokáže mobilizovat a narušovat zavedené pořádky: vždyť v Božím království první budou poslední a poslední první.
A tak když apoštol vede Timotea k tomu, aby usvědčoval, domlouval a napomínal, nemusíme to hned odmítnout jako moralizování a souzení. Boží slovo posiluje obranyschopnost vůči všem, kdo se chtějí vlichotit do naší přízně falešnými přísliby spásy. Pomáhá nám, abychom neskočili na lep populistům a manipulátorům. Ne každý, kdo nám lechtá uši a hladí duši, to s námi skutečně myslí dobře. Pravda totiž nebývá vždycky příjemná, ale nakonec osvobozuje. Zatímco lež, zabalená do líbivých slov, nakonec zotročuje vždycky.
Všelijaké svody ovšem nemusejí přicházet jen zvenku. Stejně tak si musíme dát pozor na to, abychom se falešnými učiteli nestali my sami. Je těžké jít proti proudu běžného mínění a takzvaného zdravého rozumu. Nechce se nám do sporů, raději sbíráme lajky, které nám hezky polechtají naše ego. Proto jsme trvale v pokušení volit schůdnější cesty i při zvěstování evangelia. Místo Krista ukřižovaného a vzkříšeného je snadnější hlásat obecné pravdy a životní moudra. Ta přece nikoho nepohorší a nezvednou ze židle – a ještě se dají hezky sdílet na sociálních sítích. Pak ale naše slova ztratí chuť a vůni Božího království a jsou jen ozvěnou toho, co si každý člověk nakonec dokáže říci sám. Bůh sestoupil v Kristu mezi nás – pro jedny vhod, pro jiné nevhod. „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat“, oznámil kdysi Simeon Ježíšově matce. Naším úkolem není Ježíšově příběhu obrousit hrany, ani ho přizpůsobit dobovým náladám a trendům. Zkusme ho převyprávět tak, aby znovu zazněl jako potěšení pro všechny ztrápené, chudé a ponížené. I s rizikem, že pro ty ostatní bude kamenem úrazu a bláznovstvím.
Ondřej Kolář