Kázání
Lukáš 2, 1–7:
(1) Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.
(2) Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.
(3) Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města.
(4) Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova,
(5) aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.
(6) Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.
(7) I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Tento oddíl známe skoro nazpaměť. Patří ke koloritu křesťanských vánoc. A přece v příběhu o Ježíšově narození působí trochu jak pěst na oko. Zvlášť když ho čteme na jeden zátah s předchozí kapitolou. Ta je plná andělských a lidských chvalozpěvů, nasycená náboženskou atmosférou, vybízí k rozjímání.
A pak najednou střih: zbožného svatopisce vystřídá suchý kronikář a zpravuje nás co nejvěcněji o tom, za jakých okolností k Ježíšovu narození došlo. Že v té době vládl římské říši císař Augustus, který se rozhodl sečíst všechen lid. Ale pozor, těch soupisů bylo nejspíš víc, takže se tu pro jistotu upřesňuje, že to bylo jeho první sčítání lidu, probíhající v době, kdy Sýrii spravoval jistý Quirinius. Historici nejprve zajásají, protože se tu mají ve svém bádání o co opřít, avšak radost jim dlouho nevydrží, protože brzy zjistí, že jim nesedí roky, takže se Lukáš navzdory snaze o přesné dějinné zařazení nejspíš stejně trochu zmýlil.
Proč evangelista skoro zdržuje takovým obsáhlým úvodem? Bývají uváděny dva důvody. Oba jsou jistě důležité. Především chce autor dát najevo, že tu nesepisuje žádný mýtus, ale událost, která se skutečně stala. V oněch dnech, píše Lukáš, což není kdovíjak přesná chronologie. Ale jeho záměr je zřetelný. Ježíš není nadčasová postava hlásající nadčasová moudra nebo ztělesňující nadčasový, modelový příběh. Ježíš přichází v konkrétním čase, na konkrétním místě, v konkrétních politických a kulturních souvislostech. Ty jsou pro Ježíšův příběh důležité, nelze je od jeho života odpárat.
O Ježíšově době, stejně jako o Ježíši samotném sice leccos nevíme, ale to podstatné zůstává. Naše víra se neopírá o krásnou a jímavou pohádku, kterou si vymysleli lidé, ale o reálný příběh, který vymyslel a zde na zemi také uskutečnil Bůh sám. Naše víra má pevný základ, protože se odvolává na skutečného člověka, který kdysi přišel na svět. Za císaře Augusta.
Druhý důvod Lukášovy dějepisné zprávy se týká města Betléma. Podle některých starých proroctví se očekávaný Mesiáš měl narodit právě tam. Josef s Marií ovšem v Betlémě nežili, i když odtud Josef pocházel. Císař nařizuje, aby se každý dal zapsat do svého rodiště, a nevědomky se tak stává Božím nástrojem. Císařův příkaz zapadá do Božího záměru.
To pro tehdejšího člověka rozhodně nebylo samozřejmé zjištění a ani dnes tomu není jinak. Mnoho lidí se cítí být spíš ve vleku velkých událostí, dějinných pohybů a rozhodnutí vladařů. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že svět řídí hrstka nejbohatších a nejmocnějších lidí planety a ti skrytě tahají za nitky celosvětové politiky. Vůči těmto velkým hráčům jsme prý zcela bezmocní a vydáni všanc jejich tahům na šachovnici světa. Jediné, co s tím můžeme dělat, je znovu a znovu si o tom psát na sociálních sítích.
A vida: evangelista Lukáš nám vlastně říká, že nejmocnější člověk tehdejšího světa – římský císař – pouze plní Boží plán spásy. Nemá poslední slovo nad osudy lidí, nemá je v hrsti, i když to tak na první pohled vypadá. Nejsme v hrsti žádného člověka, jsme v rukou Božích.
K těmto dvěma motivům bych dnes rád přidal ještě jeden. Skrývá se ve slově „nařízení“. Vyšlo nařízení od císaře Augusta, řecky „dogma“. Je ironií osudu, že tímto slovem byla později označována křesťanská nauka: z živého obsahu víry se postupně stalo nařízení o tom, v co musíme věřit. Ale zpět k císaři. V našem příběhu tento výnos reprezentuje to, co je nám uloženo udělat. Čemu se musíme podřídit. Císař uplatňuje svůj nárok na každého člověka své říše a každý se mu podrobuje. Je to přece vážná věc, jde o daně – a o peníze jde vždycky až na prvním místě.
Ani Josef s Marií a malým Ježíšem z této povinnosti nejsou vyňati. Poslušně vyrážejí na dlouhou a nepochybně velmi namáhavou cestu – o oslíkovi, který by je vezl, tu nepadne ani slovo, takže šli asi pěšky. Marie je v pokročilém stupni těhotenství, kdy i pár kroků často znamená hotové utrpení.
Kolik toho v životě prostě musíme udělat! Říká se, že jen umřít musíme, ale to samozřejmě není pravda. Už děti se učí, že některé věci se nesmí a jiné zas musí. Je dobré, když si rodiče udělají čas dětem vysvětlit, proč se to či ono prostě dělá, že je za tím nějaký vážný důvod. Ale na tom musu samotném se nic nemění. Něco se od tebe vyžaduje. A je iluze se myslet, že můžeš tyto požadavky v životě úplně přehlížet a tvářit se, že nic nemusíš. I člověk, který se třeba rozhodne nepracovat, o nic se nestarat a žít zde dne na den, mnohé věcí musí – jíst a pít, v zimě se někde zahřát, spát. A to ho nakonec stojí taky nějaké úsilí. Nebo se o něj musejí starat druzí, takže povinnost zůstává, jen se přehodí na někoho jiného.
Příběh o putování Marie a Josefa si jistě nemáme vykládat jako povinnost za všech okolností se podřizovat světským vládcům. A už vůbec ho nemáme chápat jako výzvu, abychom vyhověli všem požadavkům na nás kladeným. Nemáme se podvolovat každému „ty musíš“. To ani nejde, už jen proto, že tyto nároky jsou různorodé, někdy se dostávají přímo do konfliktu, a tak mezi nimi nezbytně volíme.
Také Josef musel volit: co udělat se svou snoubenkou, která z ničeho nic čeká dítě? Předat ji soudu, propustit ji, zůstat s ní? Něco z toho ale Josef nakonec udělat musí. I nicnedělání je rozhodnutí, a to velmi závažné. Zkrátka: od narození či od ranního probuzení se na nás valí povinnosti.
Císařovo „musíš“ dovedlo Marii a Josefa do Betléma. Tam je ale čeká – navzdory všemu nepohodlí a útrapám – úplně opačná zkušenost. Tento svět není jen o tom, co musíš. Narodí se dítě. To si nikdo vynutit nedokáže, ani v dnešní době. Proto i dnes lidé říkají po narození dítěte, že je to zázrak, i když toho o jeho zplození, vývoji v matčině těle a zrození víme neporovnatelně víc než dřív.
Každý z nás byl kdysi dítě. A právě na této skutečnosti si každý z nás nejlépe uvědomíme svou vlastní obdarovanost. Sám sebe zrodit nemohu, sám se nedokážu jako nemluvně o sebe postarat, sám se vychovat. Žiji proto, že mě kdosi – obvykle jsou to rodiče – mnohým obdaroval.
To ale není zdaleka vše. Cesta do Betléma a zejména poté svědectví pastýřů Josefovi připomíná, že pochází z rodu Davidova. Jako by ho tím Bůh sám chtěl ujistit: koluje v tobě královská krev. Jsi Božím vyvoleným, třebaže se tvůj život zatím ničím výjimečným nevyznačoval. Z pozapomenutého královského rodu, který v minulosti tolikrát selhal a v přítomnosti ho nahradili úplně jiní vládcové, vzejde mesiáš. A taky samotný Betlém, který byl a dodnes je malým městečkem, je znamením toho, že Bůh dokáže i z mála, ba dokonce z ničeho vytvořit něco velkého.
Příběh tedy před nás staví protiklad. Zatímco císař říká: chci tvé daně, chci, abys mi sloužil, chci tvou poslušnost – Bůh říká: chci, aby se v tobě zrodilo něco nového, nečekaného. Chci tě bohatě obdarovat. Chci, aby ses radoval.
Sestry a bratři, Bůh se v Ježíši stal pravým člověkem. Jeho lidství s sebou neslo také pokorné přijetí ono „musíš“. Ježíš nebyl osvobozen od našich povinností, nároků a tlaků. Vzal na sebe vše, co nás zaměstnává, někdy přímo dusí a ubíjí. Ještě v předvečer své smrti odpověděl jednomu ze svých učedníků, který ho chtěl bránit před vojáky: myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Ježíš mohl uniknout, ale dobrovolně přijal úděl služebníka – od začátku své cesty až po její konec. A právě tehdy, když na sebe toto vše vzal, zrodilo se z jeho příběhu veliké Boží obdarování – pro nás všechny. Uprostřed všudypřítomného „ty musíš“ nám zní Boží osvobozující „ty jsi obdarován“. O život v Boží blízkosti nemusíme bojovat, nemusíme si ho zasloužit či odpracovat. Dostali jsme ho jako dar. O Vánocích se střetávají dva principy: „ty musíš“ a „ty jsi obdarován“. Je smutné, že i my křesťané se často necháváme strhnout a pohltit tím prvním. Hlavou se nám honí, co všechno by se mělo zařídit, aby Vánoce byly opravdu takové, jaké mají být. Přitom zapomínáme, že Vánoce není potřeba nachystat a udělat. Vánoce jsou přímo opakem našeho usilování. Vzpomeňme, jak ve stínu mocného vladaře Augusta, který svým poddaným organizuje život, ve shonu vynucených přesunů obyvatel, uprostřed starostí, kde se dá v suchu a teple přenocovat – se rodí dítě. Rodí se naděje pro všechny unavené, stísněné a zdrcené. Nám všem narodil se.
Ondřej Kolář