Kázání
1. Korintským 7, 29–31:
(29) Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli,
(30) a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili,
(31) a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí.
V jednom časopise pravidelně pokládají různým lidem následující otázku: Kdyby svět za rok skončil, co byste si do té doby dal za úkol? Dnešní biblický text je Pavlova odpověď na tuto otázku. Lhůta je krátká. Možná máme před sebou pár let, možná jen pár dní. Ale na tom až tak nezáleží: podoba tohoto světa pomíjí, Kristus se brzy vrátí na tento svět a pak už nic nebude tak, jak bylo předtím. Podle toho se teď musíme zachovat.
Na Pavlových výzvách nás asi zarazí vícero věcí. Především: znějí dost negativně. Říká se nám, co nemáme dělat, přesněji: jaký postoj nemáme zaujmout vůči skutečnostem tohoto světa i stavům naší mysli. Na nikoho a na nic se nevázat, nelpět, nezakládat si. Dnes se raduješ z toho, co jsi koupil, ale zítra už nebudeš mít nic. Dnes si hovíš ve svém domě, ale zítra z něj nezůstane kámen na kameni. A co je mnohem smutnější: dnes se těšíš ze své manželky či svého manžela, z toho, co jste spolu prožili a co spolu plánujete – a zítra i tvé manželství bude v troskách.
Pavlova slova opravdu nejsou určena pro běh na dlouhou trať. Nemůžeme z nich vyčíst žádné směrnice pro každodenní život s výhledem na roky či desetiletí, neřku-li na další generace, které přijdou po nás. Tak daleko jeho horizont nesahá. Jestliže je konec blízko, nemá smysl se v tomto světě nijak usazovat a zabydlovat, nemá smysl nic budovat a rozvíjet, nemá smysl tvořit něco dlouhotrvajícího, byť by to bylo sebeušlechtilejší.
Trvalou hodnotou není ani manželství. Kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, říká Pavel. Představme si, že bychom něco takového pověděli do očí svému životnímu partnerovi: mám tě rád, ale vlastně ne tak úplně, ponechávám si od tebe přece jen jistý odstup, nechci se do našeho vztahu úplně ponořit a investovat do něj vše. Co by to bylo za lásku? Až příliš mi to připomíná pojetí vztahu, které se prosazuje v dnešní době. Stále častěji slyším, že přece nemůžeme toho druhého vlastnit, není náš majetek.
To zní vlastně velmi pavlovsky! Musíme prý partnerovi ponechat svobodu kdykoli odejít, pokud se ve vztahu nebude cítit úplně komfortně. Hlavně žádný závazek, žádná věrnost, žádná spolehlivost: dnes jsme spolu, zítra už si třeba půjdeme vlastní cestou; dnes se o mě můžeš opřít, ale zítra si poraď sám. A co je na tom vlastně špatného, říkají obhájci takových vztahů, když se ti dva pro takovou volnost dobrovolně rozhodnou? Proč by si měli něco slibovat a pak to horko-těžko plnit? To raději ať si neslibují nic a ušetří si mnohá zklamání.
Je jasné, že Pavlova motivace byla zcela odlišná. Nebyl žádným apoštolem nezávaznosti či nevěrnosti. Pro pochopení jeho stanoviska je potřeba trochu poznat souvislost, ve které hovoří. Klíčová jsou Pavlova slova o pár veršů dříve: Nikdo ať neopouští postavení, v němž ho Bůh povolal. Tváří v tvář blízkému konci světa je to celkem pochopitelné. Pavlovi jde ale ještě o něco víc. Chce ukázat, že žádný stav či postavení člověka není před Bohem lepší či horší. Pán nemá k Bohu blíž než otrok, ani Žid blíž než pohan, a ani svobodný blíž než člověk žijící v manželství. Bůh miluje všechny stejnou měrou a Kristova smrt platí pro všechny.
Pavlovu výpověď je možné vykládat dost různě. Na první poslech zní velice konzervativně až zpátečnicky: Milý otroku, netrap se, že jsi otrok, ale spíš se raduj z toho, že tě Pán Bůh má rád stejně jako tvého otrokáře. Smiř se s tím, že se na samotné instituci otroctví nic měnit nebude. Nejspíš až do konce svého pozemského života zůstaneš otrokem, ale počkej si, v nebi už budou všichni svobodní. Tímto způsobem se skutečně obhajovaly a upevňovaly stávající nespravedlivé společenské poměry: důležité je, že jsi svobodný vnitřně, že máš zaslíbený věčný život – s tímto vědomím se pak krutým světem snáz protrpíš.
Pavlovo „nepouštěj svoje postavení“ může být ale také docela osvobozující. V Božích očích není svobodný stav cennější než ten manželský. Dlouhá staletí ovšem v církvi panoval ideál člověka, který kvůli službě Bohu zůstává svobodný. Muži a ženy žijící v celibátu byli pokládáni za dokonalejší křesťany, protože prý lépe naplňují Ježíšův příkaz naprostého sebeodevzdání Bohu. Později, do jisté míry jako reakce na tento ideál, se ale objevuje opačný extrém: správný křesťan musí založit rodinu a pokud možno mít co nejvíc dětí. Na věřící, kteří tohoto cíle nedosáhli, se dodnes v církvi občas pohlíží s jistým podezřením, zejména na ženy. Přitom důvodem k tomu, že nevstoupily do manželství nebo nemají děti, obvykle není žádný kariérismus ani sobectví. Myslím, že je dnes na místě jasně říci: svobodný a bezdětný člověk není méně hodnotný než člověk žijící v manželství. Bůh má rád všechny stejně. A každý může a má následovat Krista na tom místě a v té životní situaci, kde se právě nachází.
Velké rozpaky vzbuzuje také Pavlova výzva: kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli. To je přece v přímém rozporu s jinou Pavlovou výzvou: radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Tedy: berte pocity těch druhých vážně, buďte s nimi v jejich radosti a zármutku, buďte soucitní, tak jako byl Ježíš. Neumím si představit, že bych plačícího utěšoval výhledem na konec světa. Stejně tak bych těžko dokázal kazit veselému radost upozorněním, že se už dlouho veselit nebude. I dobře míněná slova dokážou ranit – a někdy je opravdu lepší jen mlčet a prostě s trpícím být, plakat s ním, když už mu nedokážu sám pomoci.
Ukrácený čas vede Pavla k relativizaci všeho, čím žijeme, co nás zaměstnává a naplňuje. Když Pavel hovoří o věcech tohoto světa, můžeme mu v zásadě přitakat. Věci máme vděčně přijímat, užívat je, ba dokonce se z nich i radovat, ale nemáme je pokládat za to nejdůležitější. Zdravý odstup a neulpívání je skutečně na místě. Když ale Pavel do jednoho pytle s věcmi tohoto světa nahází také naše vztahy, těžko ho v tom umíme následovat. Nelze milovat polovičatě, to už pak není pravá láska. Nelze mít soucit polovičatě, to už je jen zbožná fráze. Ve vztahu k druhým lidem nelze být chytrou horákyní: mít ženu a zároveň ji nemít. Ostatně: proč bychom to dělali, když přece věříme, že láska je čímsi trvalým. Není hodnotou pouze pozemskou, ale má své pevné místo i v božím království. Vždyť sám Pavel řekne na jiném místě: všechno pomine, ale láska zůstává.
A přece se pokouším Pavlovi i v tomto porozumět a přenést jeho myšlenku do dnešní doby. Musím připustit, že ani můj životní partner či partnerka není mou spásou. Moje spása je jedině v Ježíši Kristu. Moje manželka tu není proto, aby mě zachránila. Pokud někdo vstupuje do manželství s touhou toho druhého zachránit, například od alkoholismu, tvrdě narazí. Manželé se mají vzájemně sdílet, obohacovat, doplňovat, nést břemena, být spolu v dobrém a ve zlém – ale nemohou jeden pro druhého na sebe brát úlohu spasitele. To je neúměrné přetížení vztahu, to je nebezpečná hra, která nemůže skončit dobře. Máme bližním pomáhat a smíme od nich pomoc očekávat, ale nemáme právo si do nich promítat své nenaplněné touhy a spatřovat v nich řešení svých problémů.
Podoba tohoto světa pomíjí, prorokuje Pavel. Naše dva tisíce let trvající zkušenost to moc nepotvrzuje: lidská povaha navzdory všem převratným změnám, kterých jsme svědky, zůstává stále stejná. Lidmi hýbou stále tytéž věci. Bude tomu tak nejspíš až do konce světa. A my musíme počítat s tím, že ten konec nastane možná v hodně vzdálené budoucnosti. Náš vlastní konec ovšem může přijít, jak známo, kdykoli. Pavel k tomu říká: mějte, jako byste neměli. To je jeden možný pohled. Já bych ho ale rád doplnil jiným: vše dobré a krásné, co máte teď, smíte pokládat za ochutnávku toho budoucího – ještě lepšího a krásnějšího.
Ondřej Kolář